Absint nebyl jen nápoj. Byl záhadou, která se lávala z láhví do skleniček v pařížských kavárnách, v ateliérech malířů a v koutcích literárních salónů. Mnozí ho pili ne proto, že byl chutný - byl hořký, silný, téměř otrávený - ale proto, že v něm viděli důchodce kreativity, odvahu a hranice reality. Kdo ho píval? A co se stalo, když ho pili?
Charles Baudelaire - básník, který hledal božství v otravě
Charles Baudelaire, francouzský básník a autor Les Fleurs du Mal, písal o absintu jako o mystickém příteli. V jeho verších se absint mění v průhledný průvodce do temných koutů duše. Napsal: „Absint je duch, který ti ukáže, jak vypadáš, když se necháš zahltit.“ Nebyl to jen nápoj, ale rituál. Baudelaire ho píval každý den, často v kombinaci s opiumm. Věřil, že jen tak může vidět pravdu, kterou normální lidé nechávají skrytou. Jeho básně jsou plné obrazů halucinací, černých ptáků a rozpadajících se světů - všechno to vzniklo pod vlivem absintu.
Arthur Rimbaud - mladý génius, který zhasl jako svíčka
Arthur Rimbaud začal psát básně ve věku 15 let. V 17 byl už známý jako největší básník své doby. A zároveň byl závislý na absintu. V jeho dílech se objevují obrázky, které vypadají jako snů, které se nesnášejí s realitou: „Viděl jsem nebe, jak se rozbíjí o zem.“ Rimbaud píval absint v kavárnách v Paříži, často s Baudelairem a Verlainem. Když mu bylo 21, náhle přestal psát. Zanechal literaturu, odešel do Afriky a stal se obchodníkem s zbraněmi. Někteří říkají, že absint ho zničil. Jiní říkají, že ho osvobodil - a on si jen vybral jinou cestu.
Oscar Wilde - humor, krása a konečný pád
Oscar Wilde se nechal při absintu vyprávět příběhy o královstvích, která neexistovala. V Paříži měl svou vlastní skleničku - vyřezanou z křišťálu, s rukojmím z pozlaceného stříbra. Říkal: „Absint je zlatý nápoj, který ti řekne, že jsi boh, a pak ti ukáže, že jsi jen člověk.“ Píval ho před představeními, na večírcích, v kavárnách, kde se shromažďovali umělci. Jeho humor byl ostrý, jeho věty byly jako nože - a absint jim dal ostrý hran. Když ho zatkli za „nepříslušné chování“, většina lidí řekla: „To nebyl jen Wilde. To byl absint.“
Vincent van Gogh - barvy, které se nevysvětlují
Vincent van Gogh píval absint v Arles, když maloval své nejznámější obrazy: Večer na Rhône, Hvězdnou noc, Slunečnice. V dopisech svému bratrovi Théo napsal: „Když piju absint, vidím barvy, které neexistují. Modrá je téměř černá. Žlutá se třpytí jako oheň.“ Někteří odborníci věří, že jeho charakteristické vlny a spirály na obrazích byly přímým důsledkem absintu. Věděli, že v té době byl absint bohatý na thujon - látku, která může vyvolávat halucinace. Van Gogh nebyl šílený. Ale jeho mozek pracoval jinak. A absint mu to umožňoval.
Ernest Hemingway - nápoj, který nezničil, ale vytvořil
Ernest Hemingway nebyl fanouškem absintu jako nápoje. Byl jeho fanouškem jako nástroje. V Paříži v 20. letech 20. století píval absint ve čtyřech krocích: nejdřív vodu, pak cukr, pak absint, a nakonec - tichý okamžik. Říkal: „Absint není nápoj, který tě zničí. Absint je nápoj, který ti řekne, co máš říct.“ V některých jeho románech, jako je Prokletí země, se objevují scény, kde postavy pijí absint před tím, než se rozhodnou, zda budou žít nebo zemřou. Hemingway ho píval, ale nikdy nezalezl. Možná proto, že věděl, že nejde o to, jak moc piješ - ale o to, co děláš po tom, co vypiješ.
Paul Verlaine - šílenství, které se proměnilo v verše
Paul Verlaine byl přítel Rimbauda a jeden z největších básníků symbolismu. Písal verše o lásce, smrti a absintu. Jednou ho zatkli, když vypil pět skleniček absintu a vystřelil do Rimbauda. Většina lidí si myslela, že je šílený. Ale když přečtete jeho básně, zjistíte, že byl nejčistší hlas své doby. V jeho verších se absint mění v zrcadlo, které ukazuje, jak se lidská duše rozpadá. Věděl, že ho pije, aby se vyhnul realitě. Ale zároveň v něm našel pravdu, kterou nemohl najít jinde.
Co se stalo s absintem?
Na začátku 20. století se absint stal nebezpečným. Lidé ho pili ve velkém. Mnozí skončili v nemocnicích. Někteří se zabili. V roce 1915 byl absint zakázán ve Francii, v roce 1919 v USA a později i v dalších zemích. Důvod? Thujon - přirozená látka v třezálce, která se používala k výrobě absintu. Bylo řečeno, že thujon způsobuje halucinace, šílenství a náhlé násilí. Ale pozdější výzkumy ukázaly: množství thujonu v absintu bylo příliš nízké, aby mělo nějaký významný efekt. Všechno bylo přehnané. Absint nebyl zlý. Byl jen příliš pravdivý.
Je absint dnes bezpečný?
Ano. V roce 2007 byl absint znovu povolen v Evropské unii. Dnes se vyrábí pod přísnými pravidly - množství thujonu je omezeno na 35 mg/l. Moderní absinty nezpůsobují halucinace. Nezničí mozek. Nevedou k šílenství. Jsou jen silný, hořký, aromatický nápoj. Ale stále nesou v sobě duch těch, kdo ho pili před sto lety. Když dnes vypijete absint, nepijete jen nápoj. Pijete historii. Pijete Baudelairea. Pijete van Gogha. Pijete Wildeho. A přitom si říkáte: „Co bych udělal, kdybych měl jejich odvahu?“
Proč se lidé stále zajímají o absint?
Protože nejde o nápoj. Jde o otázku: Jak daleko jste ochotni jít, abyste viděli pravdu? Absint byl nápoj pro ty, kdo nechtěli žít v předem daném světě. Ti, kdo chtěli vidět barvy, které neexistují. Kdo chtěli napsat verše, které nikdo jiný nevytvořil. Kdo chtěli malovat obrazy, které nebyly „krásné“, ale pravdivé. Absint nebyl příčinou jejich génia. Byl jen zrcadlem. A to zrcadlo je stále na stole. Jen je třeba ho naplnit vodou, cukrem a odvahou.